Ztrácím se ve vteřinách

Ten čas vážně letí jako o závod. Nestihla jsem se rozkoukat a od mého posledního článku uběhly téměř čtyři měsíce.

Za tu dobu jsem nepřečetla ani jednu knížku. Nepřipravila žádný článek. Nenapsala ani kapitolu k žádnému příběhu. Dokonce jsem k nim skoro ani nic nevymyslela. Neudělala žádný cosplay. Dokonce skoro ani pořádně nedokreslila či nedomalovala žádný rozpracovaný obrázek, jen sem tam přibylo něco nového. Nepřečetla ani jeden článek na cizích blozích, přestože jsem si to slibovala.

Neozvala jsem se tu ani na své narozeniny.

Ale víte co? I přes absenci těchto činností, které zbožňuji, které mě naplňují, jsem si maximálně užívala života.

Některým z vás možná může přijít divné, jak je to sakra možné, že jsem za čtyři-fucking-měsíce neudělala skoro ani ťuk. Vždyť je to hodně dlouhá doba, za kterou se dá stihnout strašně moc věcí.

Nejde o to, že bych nějak ztratila chuť k blogování. Sice jsem tehdy byla tak trochu v útlumu, ale o to tolik nejde.

Vůbec jsem na blogování neměla čas. A když se krátká chvilka našla, přišlo mi zbytečné psát něco, co poté prostě brzo nedopíšu.

A tak se má aktivita nikterak nezvyšovala, vše to zůstalo v absolutním útlumu, v naprostém tichu, které mělo časem odejít.

Koncem ledna a začátkem února se nic zajímavého nestalo. Ale pak během února jsem si na čtyři dny zamířila do Krkonoš na Winter English Camp, na který jsem jela s Youth Hangoutem. Jak to dopadlo? No, spíš hůř než líp.

Prakticky polovinu dnů strávených tam jsem byla zavřená na pokoji. Právě tam se vydraly na povrch veškeré mé negativní emoce za poslední dobu, a tak jsem dva dny ani nevycházela ven, nechodila na snídaně, na obědy, na večeře, jenom sem tam jsem si občas šla něco ukousnout. Ono jídla jsme měly na pokoji dost.

Čas jsem trávila tak, že jsem ležela na posteli a brečela, občas poslouchala hudbu nebo něco črtala. Nepomáhalo mi ani to, že někteří lidé tam mi tenhle stav umocňovali. Ale chci poděkovat kamarádce, kterou jsem měla na pokoji a která je tou mou spolužačkou - alespoň ona mi hodně pomohla bojovat proti tomuhle stavu a já jí za to jsem strašně vděčná. Nebýt ní, pochybuju, že bych si to tam vůbec užila.

Nejvíc negativní energie ze mě vyšlo při jakémsi záchvatu agresivity, kdy jsem pěstmi bušila do zdi a skončila s pohmožděninami na kloubech.

Takže není divu, že jsem se po campu rozhodla pokusit se hodit do pohody. Vyhnat sebe samotnou z temných, ponurých stavů, které jsem pochytila od jistých osob, začít zase máknout na tom, co mě baví, obzvlášť malovat na plátno, a celkově se snažit být šťastná.

Nevím, zda bych to dotáhla tak daleko, kdyby mi do života nevstoupil jeden úžasný člověk.

Miga jsem od vidění znala právě z Hangoutu, ale poprvé jsme jeden druhého začali poznávat až od chvíle, kdy mi pochválil nově rozpracovanou malbu draka, kterou jsem jako jednu z mála publikovala na stories. Právě díky tomuto obrázku jsem se snažila zapracovat na své radosti ze života a obnovení práce na mých koníčcích.

Čím blíže jsem Miga poznávala, tím více mě fascinoval. Jeho povaha, jeho charakter, jeho snaha, jeho vůle, jeho myšlenky. Čím lépe jsem jej znala, tím více výjimečný a speciální mi přišel. A to si myslím doposud.

Sám se potýkal a občas ještě stále potýká s vlastními problémy, se kterými mu chci pomáhat, být tu pro něj, protože nechci, aby se cítil špatně. Nezaslouží si to. Ale myslím si, že díky tomu je to neuvěřitelně chápavý, empatický a hodný člověk, a mezi všemi lidmi, které znám, si jej vážím asi nejvíc.

Jak jsme se poznávali, tak jsme se brzy dostali na téma hry a já, jak by se dalo čekat, zmínila WoWko. Sdělili mi, že to také dřív hrál, ale v aktuálních dobách jej to nebavilo samotného a proto se mu nechtělo to znova stahovat. Tak jsem mu poslala odkaz na Firestorm, kde hraju já, a zmínila jsem, že jestliže si bude někdy chtít zahrát, já budu pro.

Takže zůstal do dvou do rána vzhůru, aby si to stáhnul. xD

Ale od té doby jsme takhle čas od času sedli ke hře a hráli spolu, během toho jsme si volali. Well, a běžně ty hovory trvaly okolo 7 hodin.

Kromě toho jsme docela často po YH akcích chodili ještě s Kiki do kaváren a povídali si. Během toho jsme jeden druhého stihli docela hodně poznat, a začali být fakt vděční za to, že jsme se poznali - protože pravdou je, že jsme jeden druhému dost pomohli, přinesli jeden druhému do života zvláštní formu radosti a štěstí.

Dokázala bych o tom popsat hromadu stránek, ale tady v tomto článku to trochu zbrzdím. Nakonec se stalo to, z čeho nás už někteří podezírali a někteří to předpokládali, a 26. 3. jsme spolu začali chodit.

Nemůžu uvěřit tomu, že už to jsou skoro dva měsíce.

Během té doby se nám povedlo naplánovat i úspěšnou oslavu narozenin nás obou - jelikož máme narozeniny 3 dny (a rok) od sebe. A oslava byla vážně báječná. Úspěšně jsme upekli sušenky, pomohli s dortem, připravili barák, grilovali, bylo tam 12 lidí a 6 z nich přespávalo, a dokonce jedna dvojice nejmenovaných bytostí nabarvila půlku mé hlavy na růžovočervenou. Moc to nechytlo, ale bylo to super :D

Právě díky narozeninám jsem konečně dokončila nějaký obrázek - byly to dva obrázky právě pro něj k narozeninám.

Ten první zobrazuje naše Night Elfské postavy ve WoWku, ten druhý naše první postavy, za které jsme spolu hráli - Blood Elfy. Tyhle postavy mě naplňují nostalgií, abych pravdu řekla <3

Každopádně jelikož trávím fakt téměř každý den se svou milovanou polovičkou, není divu, že času na blogování tolik nezbývá. Jakože nestěžuju si, protože takhle se cítím ještě lépe, než při blogování, nebo při blogování kdysi, a navíc díky společně trávenému času jistě získám dost materiálu, který budu moct recenzovat nebo jinak blogově využít. Přeci jen je on sám snad ještě větší fandom maniak, než já. Nekecám. Nebo možná jsme na tom nastejno. Jo, spíš takhle. Akorát já spíš čtu a on spíš kouká na filmy a seriály. A jeden druhého se snažíme dokopat k tomu svému :D

Taky je dost možné, že někdy brzo vyzkoušíme společně nějaké cosplaye - a už nás i napadlo zajet spolu na nějaký con. Takže se těšte :D

Aktuálně je na praxích a já tímpádem najednou zase nemám co dělat, takže dost možná konečně zase začnu trochu udržovat blogovou aktivitu. Zkusím přečíst vypůjčené knížky, dopsat několik článků, ke kterým jsem získala inspiraci, a trochu se tu zaktivnit, alespoň na nějaký ten čas. Číst u jiných blogerů.

Ale první věc, kterou udělám, je přesunutí se na jinou emailovou adresu. Design blogu měnit nejspíš ještě dlouho nebudu, jen se pokusím to tu zorganizovat tak, aby se tu dalo lépe vyznat. Furt mi to tu přijde takové chaotické. Snad i vyměním Tvůrce, Pozorovatele a Společníka za jiné, smysluplnější kategorie.

A taky napíšu článek s tím slibovaným cosplayem. Dokreslím něco. Konečně napíšu první sketching článek, kde jen postnu své náčrty a něco k nim dodám.

Jsem zase nabitá blogerskou energií, inspirací, novými nápady. Tak jen mohu doufat, že mě to brzy nepřejde.

Nevím, kdo po tak dlouhé době ještě na tenhle blog zavítá. Ale tak nějak mi to je jedno. Víc než kdy jindy to teď vidím tak, že prostě píšu pro sebe, pro svou potřebu se sdělit, vypovídat, a není důležité, kolik to bude mít přečtení a komentářů, budou-li nějaké. Tím nejdůležitějším čtenářem pro mě jsem já sama. Protože sem si hodlám nadále zapisovat vzpomínky, ať už na události, zážitky, nebo na knihy, filmy, cokoliv, které si při opětovném nostalgickém čtení chci vybavovat. A to mi za to stojí.