- Art - Nostalgia

Tak jsem se rozhodla využít větší plátno, které jsem dostala k Vánocům.
Poptala jsem se, co bych mohla namalovat, a bylo mi dodáno tipu, že by to mohl být čínský drak. Tak jsem pro inspiraci otevřela WoWko a vytáhla svého modrého Cloud Serpenta, nafotila asi dvacet screenshotů a jeden vybrala, abych podle něj mohla načrtnout stavbu jeho těla.


Co mi začíná fakt vadit, je náčrt tužkou na plátně. Jasněže je to skvělá věc, ale když vám začne dělat fleky v bílé barvě, co s tím ksakru uděláte?

Každopádně tu pro vás mám menší fotopostup, a doufám, že se bude líbit! Upozorňuji, že obrázek fakt prošel od samotného začátku velkou změnou a prvotní sketch nestál ani za starou bačkoru.
A k fotkám budu mít i své vlastní poznámky, ve kterých se brzy dočtete, proč je článek pojmenován "Nostalgia".

Tady máme první sketche nanečisto do sešitku ^^

Původně měla být obloha, složená z odstínů fialové a modré, a růžovými mraky, obohacena ještě o měsíc. Nebo dva měsíce? Ani vám nevím, co to bylo. Sketch potřebuje ještě hodně úprav, ale základní rámec, podle kterého jsem hodlala dále postupovat, tu byl.

Zde už trochu více zapracovávám na pozadí. Dala jsem na jistou radu a pustila si přitom videa od Boba Rosse, které mne dosti inspirovaly co se technik týče a daly mi docela nový rozhled. Hlavy draka si nevšímejte. Je příšerná. xD

Tady už jsou hotové i mraky a voda. Upřímně mě hrozně bavilo pracovat už jenom na tom pozadí a v brzké době snad stvořím na plátno čistě nějaký landscape obrázek.

Jsem si vědoma špatné kvality fotky, avšak nic lepšího jsem tam neměla. Ono v tomto momentu jsem vlastně ani pořádně nefotila, protože se mi to fakt nelíbilo - a tak jsem to na fotku na instagram zakryla rukou. xD

Lépe dobarvené tělo. K tomu asi nemám co víc říct.

Tady už jsem začala pracovat na detailech kůže podle cloud serpentů z WoWka. A čím dál jsem postupovala, tím více se mi to zamlouvalo. 

Jinak toto jsem přidávala na stories na Messengeru s poznámkou "'Neztrácej hlavu', říkali. Ups."

Aneb ano, musela jsem zamalovat místo, kde měl mít hlavu, abych poté neměla problém s domalováváním pozadí. S temperami a podobnými barvami na plátno byste to prostě měli vzít tak, že pozadí jde úplně jako první, jinak vám to natropí problémy. A je to fakt pravda.

A z čínského draka se nám stává... Štětec!

Rozhodla jsem se pro červený ocas a hřívu, protože tak to prostě vypadalo na cloud serpentovi z WoWka. (To už používám často, co? Asi tomu dám zkratku. CSZW. Jasný.)

Tady se ztracená hlava znovu našla. Můžeme oslavovat? Paráda, oslavujemeeeee!

Nebojte, nakonec to bude vypadat líp.

Rohy. Such wow.

Někdy okolo tohoto momentu jsem dávala progress na stories na Messengeru a kdybych to neudělala, nedokážu si představit, jak by se moje existence aktuálně vyvíjela. 

Zareagovalo na to několik lidí s tím, že se jim to hrozně líbí.

A jedním z nich byl právě on. V tu dobu to pro mě byl jeden ze spousty lidí, které jsem znala z Youth Hangoutu, kam jsem během svých středečních odpolední chodila, stejně jako na CC v úterky a Q&A ve čtvrtky.

Byla jsem nadšená, že jsem se setkala tímto způsobem s další podporou, a vyjádřila své díky. 

Avšak i přes to, že se celkově lidí pořád tak trochu bojím, jsem se pokoušela udržet konverzaci a popovídat si trochu více, a nenechat konverzaci zemřít jen po pochvale a poděkování. Pravda, neměla jsem na tom zásluhu jen já, i z jeho strany tu byla značná chuť si povídat. A jelikož už jsem byla ve stadiu, kdy jsem se začala o lidi okolo sebe skutečně zajímat a byla zvědavá a snažila se jim skutečně věnovat pozornost, nebyl žádný problém držet chat naživu. Ba naopak. 

Takhle jsme se seznamovali tak nějak v průběhu spousty dní a následně se pouštěli do řeči i během YH, Q&A anebo CC, na který jsem ho jaksi po dlouhé době dotlačila.

Tedy, řekněme to tak, že jednou jsme se začali bavit a pak už tak nějak konverzace neutichala, ať už přes chat, nebo naživo. 

Brzy se pro mě stal velmi významnou osobou v mém životě, a to nejen proto, že je schopný mi úžasně pomáhat, obzvláště po psychické stránce. A stejnou podporu, ať už v čemkoliv, jsem se vždy pokoušela nabízet já jemu. Navíc jsme si hodně často prostě užívali srandu, smáli se spolu, dělali kraviny.

A kromě toho jsme občas prostě jen tak zašli ven, například si zabruslit na tehdy ještě zamrzlý rybníček. A jelikož on brusle neměl, rozhodla jsem se s ním držet basu a být taky bez bruslí. Prostě jsme po tom ledě běhali v botách, protože proč ne? 

Také jsme si kolikrát zahráli WoWko, a společně díky tomu natropili hromadu neskutečných kravin a stvořili legendární hlášky.

Jednoduše jsem díky téhle malbě poznala člověka, který do mého života vnesl tak jasné světlo, jaké jsem sama od nikoho ani nečekala. Naplnil můj život štěstím a radostí, znovu ve mně probudil chuť do každého nového dne, vůbec chuť vstát z postele a prožít další den, která mi před tím, než jsme se poznali, dost podstatně scházela.

A ode dne, kdy jsme spolu začali chodit, uběhly už dva měsíce a dva dny. 

Ode dne, kdy jsme se poznali, to budou tři měsíce a jedenáct dní. 

A já bych nejspíš nedokázala si to představit lepší.

Zpět k malbě. Zde už drakovi nechybí ani rudá hříva.

Jenže

to

prostě

nějak

nebylo

ono.

Takže o ni přišel. Stejně jako o štětinku na ocase.

A dlouhou dobu tak zůstal, čekajíc, až bude dokončen.

Přemýšlela jsem, jakou barvou nakonec vezmu hřívu a ocas, ale stále jsem se bránila možnosti fialové či růžové, protože by obě splývaly s pozadím. Za jiných okolností bych tam jednu z nich, nebo jejich kombinaci, hodila hned.

Ale nakonec jsem si vzpomněla na nejoblíbenější barvu přítele...

A vzhledem k tomu, jak silnou nostalgii při pohledu na tento obraz pociťuji, jsem se pro to rozhodla téměř okamžitě.

A bylo mi jedno, že to možná trochu splývá s barvou draka. A bylo mi jedno, že by to mohlo být barevnější.

Hluboko uvnitř jsem cítila báječné uspokojení tím, že se to k okolnostem, ke vzpomínkám, ke všem faktům okolo tohoto obrazu, prostě hodí. 

Prostě je to teď celé... just right. Přesně takové, jak popisuji i své pocity, které vnímám ohledně svého vztahu. Že je najednou všechno nějakým způsobem prostě správně.

Pro porovnání, změny od zdánlivě hotového obrazu s rudou hřívou až ke konci. Obzvlášť na krku jsem si dala záležet na jemně prostorovém efektu.

Ale celkově k malbě... Nejen že jsem dosti spokojená, ale opravdu mě doslova polévají záplavy vzpomínek už jen při pohledu na tento obraz. Vzpomínky na dobu, od které začalo být všechno mnohem lepší, mnohem šťastnější, mnohem živější.

Vzpomínky na dobu, od které začalo být všechno prostě správné.

Děkuju moc za všechno.

_{^{S láskou v srdci}}

_^Nautileen.

Ztrácím se ve vteřinách

Ten čas vážně letí jako o závod. Nestihla jsem se rozkoukat a od mého posledního článku uběhly téměř čtyři měsíce.

Za tu dobu jsem nepřečetla ani jednu knížku. Nepřipravila žádný článek. Nenapsala ani kapitolu k žádnému příběhu. Dokonce jsem k nim skoro ani nic nevymyslela. Neudělala žádný cosplay. Dokonce skoro ani pořádně nedokreslila či nedomalovala žádný rozpracovaný obrázek, jen sem tam přibylo něco nového. Nepřečetla ani jeden článek na cizích blozích, přestože jsem si to slibovala.

Neozvala jsem se tu ani na své narozeniny.

Ale víte co? I přes absenci těchto činností, které zbožňuji, které mě naplňují, jsem si maximálně užívala života.

Některým z vás možná může přijít divné, jak je to sakra možné, že jsem za čtyři-fucking-měsíce neudělala skoro ani ťuk. Vždyť je to hodně dlouhá doba, za kterou se dá stihnout strašně moc věcí.

Nejde o to, že bych nějak ztratila chuť k blogování. Sice jsem tehdy byla tak trochu v útlumu, ale o to tolik nejde.

Vůbec jsem na blogování neměla čas. A když se krátká chvilka našla, přišlo mi zbytečné psát něco, co poté prostě brzo nedopíšu.

A tak se má aktivita nikterak nezvyšovala, vše to zůstalo v absolutním útlumu, v naprostém tichu, které mělo časem odejít.

Koncem ledna a začátkem února se nic zajímavého nestalo. Ale pak během února jsem si na čtyři dny zamířila do Krkonoš na Winter English Camp, na který jsem jela s Youth Hangoutem. Jak to dopadlo? No, spíš hůř než líp.

Prakticky polovinu dnů strávených tam jsem byla zavřená na pokoji. Právě tam se vydraly na povrch veškeré mé negativní emoce za poslední dobu, a tak jsem dva dny ani nevycházela ven, nechodila na snídaně, na obědy, na večeře, jenom sem tam jsem si občas šla něco ukousnout. Ono jídla jsme měly na pokoji dost.

Čas jsem trávila tak, že jsem ležela na posteli a brečela, občas poslouchala hudbu nebo něco črtala. Nepomáhalo mi ani to, že někteří lidé tam mi tenhle stav umocňovali. Ale chci poděkovat kamarádce, kterou jsem měla na pokoji a která je tou mou spolužačkou - alespoň ona mi hodně pomohla bojovat proti tomuhle stavu a já jí za to jsem strašně vděčná. Nebýt ní, pochybuju, že bych si to tam vůbec užila.

Nejvíc negativní energie ze mě vyšlo při jakémsi záchvatu agresivity, kdy jsem pěstmi bušila do zdi a skončila s pohmožděninami na kloubech.

Takže není divu, že jsem se po campu rozhodla pokusit se hodit do pohody. Vyhnat sebe samotnou z temných, ponurých stavů, které jsem pochytila od jistých osob, začít zase máknout na tom, co mě baví, obzvlášť malovat na plátno, a celkově se snažit být šťastná.

Nevím, zda bych to dotáhla tak daleko, kdyby mi do života nevstoupil jeden úžasný člověk.

Miga jsem od vidění znala právě z Hangoutu, ale poprvé jsme jeden druhého začali poznávat až od chvíle, kdy mi pochválil nově rozpracovanou malbu draka, kterou jsem jako jednu z mála publikovala na stories. Právě díky tomuto obrázku jsem se snažila zapracovat na své radosti ze života a obnovení práce na mých koníčcích.

Čím blíže jsem Miga poznávala, tím více mě fascinoval. Jeho povaha, jeho charakter, jeho snaha, jeho vůle, jeho myšlenky. Čím lépe jsem jej znala, tím více výjimečný a speciální mi přišel. A to si myslím doposud.

Sám se potýkal a občas ještě stále potýká s vlastními problémy, se kterými mu chci pomáhat, být tu pro něj, protože nechci, aby se cítil špatně. Nezaslouží si to. Ale myslím si, že díky tomu je to neuvěřitelně chápavý, empatický a hodný člověk, a mezi všemi lidmi, které znám, si jej vážím asi nejvíc.

Jak jsme se poznávali, tak jsme se brzy dostali na téma hry a já, jak by se dalo čekat, zmínila WoWko. Sdělili mi, že to také dřív hrál, ale v aktuálních dobách jej to nebavilo samotného a proto se mu nechtělo to znova stahovat. Tak jsem mu poslala odkaz na Firestorm, kde hraju já, a zmínila jsem, že jestliže si bude někdy chtít zahrát, já budu pro.

Takže zůstal do dvou do rána vzhůru, aby si to stáhnul. xD

Ale od té doby jsme takhle čas od času sedli ke hře a hráli spolu, během toho jsme si volali. Well, a běžně ty hovory trvaly okolo 7 hodin.

Kromě toho jsme docela často po YH akcích chodili ještě s Kiki do kaváren a povídali si. Během toho jsme jeden druhého stihli docela hodně poznat, a začali být fakt vděční za to, že jsme se poznali - protože pravdou je, že jsme jeden druhému dost pomohli, přinesli jeden druhému do života zvláštní formu radosti a štěstí.

Dokázala bych o tom popsat hromadu stránek, ale tady v tomto článku to trochu zbrzdím. Nakonec se stalo to, z čeho nás už někteří podezírali a někteří to předpokládali, a 26. 3. jsme spolu začali chodit.

Nemůžu uvěřit tomu, že už to jsou skoro dva měsíce.

Během té doby se nám povedlo naplánovat i úspěšnou oslavu narozenin nás obou - jelikož máme narozeniny 3 dny (a rok) od sebe. A oslava byla vážně báječná. Úspěšně jsme upekli sušenky, pomohli s dortem, připravili barák, grilovali, bylo tam 12 lidí a 6 z nich přespávalo, a dokonce jedna dvojice nejmenovaných bytostí nabarvila půlku mé hlavy na růžovočervenou. Moc to nechytlo, ale bylo to super :D

Právě díky narozeninám jsem konečně dokončila nějaký obrázek - byly to dva obrázky právě pro něj k narozeninám.

Ten první zobrazuje naše Night Elfské postavy ve WoWku, ten druhý naše první postavy, za které jsme spolu hráli - Blood Elfy. Tyhle postavy mě naplňují nostalgií, abych pravdu řekla <3

Každopádně jelikož trávím fakt téměř každý den se svou milovanou polovičkou, není divu, že času na blogování tolik nezbývá. Jakože nestěžuju si, protože takhle se cítím ještě lépe, než při blogování, nebo při blogování kdysi, a navíc díky společně trávenému času jistě získám dost materiálu, který budu moct recenzovat nebo jinak blogově využít. Přeci jen je on sám snad ještě větší fandom maniak, než já. Nekecám. Nebo možná jsme na tom nastejno. Jo, spíš takhle. Akorát já spíš čtu a on spíš kouká na filmy a seriály. A jeden druhého se snažíme dokopat k tomu svému :D

Taky je dost možné, že někdy brzo vyzkoušíme společně nějaké cosplaye - a už nás i napadlo zajet spolu na nějaký con. Takže se těšte :D

Aktuálně je na praxích a já tímpádem najednou zase nemám co dělat, takže dost možná konečně zase začnu trochu udržovat blogovou aktivitu. Zkusím přečíst vypůjčené knížky, dopsat několik článků, ke kterým jsem získala inspiraci, a trochu se tu zaktivnit, alespoň na nějaký ten čas. Číst u jiných blogerů.

Ale první věc, kterou udělám, je přesunutí se na jinou emailovou adresu. Design blogu měnit nejspíš ještě dlouho nebudu, jen se pokusím to tu zorganizovat tak, aby se tu dalo lépe vyznat. Furt mi to tu přijde takové chaotické. Snad i vyměním Tvůrce, Pozorovatele a Společníka za jiné, smysluplnější kategorie.

A taky napíšu článek s tím slibovaným cosplayem. Dokreslím něco. Konečně napíšu první sketching článek, kde jen postnu své náčrty a něco k nim dodám.

Jsem zase nabitá blogerskou energií, inspirací, novými nápady. Tak jen mohu doufat, že mě to brzy nepřejde.

Nevím, kdo po tak dlouhé době ještě na tenhle blog zavítá. Ale tak nějak mi to je jedno. Víc než kdy jindy to teď vidím tak, že prostě píšu pro sebe, pro svou potřebu se sdělit, vypovídat, a není důležité, kolik to bude mít přečtení a komentářů, budou-li nějaké. Tím nejdůležitějším čtenářem pro mě jsem já sama. Protože sem si hodlám nadále zapisovat vzpomínky, ať už na události, zážitky, nebo na knihy, filmy, cokoliv, které si při opětovném nostalgickém čtení chci vybavovat. A to mi za to stojí.