Složky.
Všechno, v čem jsem kdy pracovala, byly složky.
Nikam tenhle nápad nezapadá? K ničemu se nehodí? Zahodit! Není to tam potřeba!
A přesně toho se nyní potřebuji zbavit.
Je hrozně krásný mít ve věcech pořádek. Roztřídit si, co kam patří. Právě v tomhle momentě se setkávají dvě složky mé mysli, jedna naprosto chaotická a druhá nesmírně pořádná, a hádají se o tom, kdo vskutku jsem. Tohle mě často zanechává mimořádně zmatenou ze sebe samotné, zrovna jako další paradox, protiklad - obrovská představivost plus má snaha ji omezovat.
Začala jsem všechno třídit do složek. Proč se tohle spustilo?
Řekněme, že byl rok 2015 a já se pustila do Creepypasta fandomu. Moje představivost byla strašně otevřená všemu a působila tak komplexně, tak... geniálně, a s každým dnem jsem mohla přicházet s inovací za inovací.
Jenže kámen úrazu nastal tehdy, kdy jsem ji začala omezovat. Kdy jsem ji začala házet do složek.
Je dost možné, že mnozí z vás jste se s tímhle setkali zrovna tak. Vaše mysl může mít sebevětší potenciál, ale vy jste se ji rozhodli zavřít, dát ji na kraťoučký řetěz, rozdělit ji do několika málo složek. To bylo způsobené hlavně strachem z toho, že jsem netušila, jak budou lidé reagovat na změnu.
Bam. Přesně tak. Bála jsem se, jak by lidé reagovali na inovace, něco, na co zvyklí nejsou. Ať tohle čte kdokoliv, nyní vám radím tohle: Jen do toho. Buďte výjimeční. Buďte originální. Měňte věci, protože změny z nás dělají to, čím jsme.
Jak to vypadá?
Hrozně.
Dobrá, tohle je možná až moc přeceněný názor, ale co čekáte od člověka, který si to sotva uvědomil a snaží se hledat cesty, jak se toho zbavit co nejrychleji?
Jde o to, že si vytvoříte základní kategorie a těch se pevně držíte; nehodláte se věnovat ničemu jinému, jen těmto kategoriím. V praxi: Rozhodla jsem se na starýstarýstarý blog čistě jen překládat Creepypasty a sem tam psát fanfikce. Nic jiného mě nakonec ani nenapadlo. Proč? Jak už jsem řekla, nevěděla jsem, zda by to byl dobrý nápad. Nakonec jsem se tedy nevěnovala ničemu jinému, než jen Creepypastě a Five Nights At Freddy's. Nenapadlo mě třeba fotit něco v přírodě, nenapadlo mě číst knihy, které jsem kdysi milovala. Ne, ne a ne. Nenapadlo mě psát o svých výletech, o svých kresbách, o škole, o čemkoliv jiném. Stačil jeden komentář a pomalu jsem přestala psát věci o sobě. Všechno jsem soustřeďovala jen na jediné téma, a to proto, aby to lidi četli, a ani jsem nepomyslela na to, že by nějaká inovace mohla přilákat více čtenářů.
Prostě jsem zablokovala svou mysl od té exploze nápadů a fantazie, kterou jsem mohla tak báječně využívat.
Potom jsem i svému mozku zakázala, aby jej vůbec napadlo něco nového. Přestala jsem kreslit fantasy bytosti. Řídila jsem se jinými lidmi, a přesto jsem žila ve strachu, abych nepůsobila tak, že někoho kopíruji. Má představivost se už nelinula volně, všude možně do prostoru, ale přilínala se k věcem, které už znala, a držela se jich, snažila se přizpůsobovat jim, snažila se... uhrát to na jistotu.
Jak se to projevovalo? V čem mi to bránilo?
Působilo to až jako taková nechuť se pustit do něčeho nového, pokud tedy ten nápad vůbec přes ty filtry přišel, a uzdu fantazie jsem popustila až tehdy, kdy jsem to probrala s někým a ten dotyčný mě ujistil v tom, že to působí jako dobrý a využitelný nápad. Kdyby mě v tomhle někdo nenakopl, držela bych se dál a raději svou kreativitu držela stranou.
Proč bych donedávna nenamalovala takové zátiší? Kaktusy? Pera? Proč bych do roku 2016 znovu nenakreslila draka?
Protože se mi to k ničemu nehodilo.
"Kam to dám?" říkala jsem si. Tematicky mi to nikam nezapadalo. Nemohla jsem to využít dál. Dodat to do nějakého příběhu. Nemohla jsem to aplikovat.
Ono by to šlo, jen jsem v tom neviděla jednoduchou cestu.
Ale v té době mi nedošlo, že pakliže nemám jednoduchou cestu, tak si můžu najít nějakou složitější a taky to ničemu nevadí. Právě naopak.
Hledala jsem funkčnost ve své tvorbě, už jsem ani nepřemýšlela nad tím, že by mi nešlo o funkčnost, využití, ale o kreativitu, vyžití se. A pakliže jsem něco takového viděla u jiných a napadlo mě, že je to vlastně možný, často jsem od toho dala ruce pryč, protože by to mohlo působit, že někoho kopíruji. A potom jsem ani nezkoušela vymyslet třeba fanfikci na Harryho Pottera - prostě mi to nikam nepatřilo. Starší blog byl o Creepypastě? Tak v tom případě by nemělo smysl někam psát fanfikce o Harry Potterovi, protože by to stejně nijak neprorazilo. Pokud bych to dala na blog, nesedělo by to k tématu, a pokud bych to dala mimo blog, pochybuji, že by to získalo nějaký ohlas = byla by to ztráta času.
Měla jsem tři základní kategorie blogu. Tvůrce, Pozorovatele a Společníka. Tyhle týpky pak vystřídaly kategorie To create, To give, To live. Ale brzy jsem přišla na to, že takhle mi to přestává vyhovovat, a tak na blogu nyní najdete vcelku jednoduché třídění. Na Art, Psaní, Recenze... a tak dále. Je to mnohem jednodušší a mnohem účinnější, než kdy jindy, a jsem s tím dokonce i spokojená. Není to nijak složité a komplexní, což by se mi určitě někdy zase povedlo.
Pokud přijdu na něco nového, nemusím přemýšlet nad tím, zda to půjde pod nějakou kategorii, ale s chutí mohu vytvořit novou a zabere mi to chvilku (teda... nepočítám-li tvorbu ikonky a aranžování na blog).
Co mi pomohlo si toho všimnout?
Pozorovala jsem. Vnímala jsem kreativitu naprosto báječné bytosti v mém životě - člověku pod přezdívkou ProjectMasked, a sledovala jsem jeho absolutní, nezměrnou a naprosto volnou a fantastickou představivost, a všimla jsem si, že dalece překračuje tu mou. Čím to je, ptala jsem se sama sebe. A zapojila jsem do toho i poznatek, kterého jsem si všimla nedávno - poznatek o svém třídění snad všeho, a došlo mi, že se tu docela potýkám s problémem. Jako problém to ve skutečnosti ani tolik není, ale zase to nepatří mezi věci, které bych si chtěla uchovat.
Jaký je to pocit?
Poté, co jsem si toho všimla, mi došlo, že to působí jako pocit hrozného omezení vlastní mysli, vlastních myšlenek, omezování svých možností. Dobrá, něco takového beru, když mám nějaká pravidla, která musím dodržovat, která mi navrhl někdo nadřízený. Ale ne když pracuji se svou představivostí, kterou chci mít volnou a otevřenou úplně všemu.
Ale vždyť toho vymýšlíš strašně moc, na co si tu stěžuješ?
Nejde jen o omezení v rámci kategorií. Jistě, moje mysl by aktuálně mohla explodovat v kategorii Psaní, podkategorie Povídky, podpodkategorie Světy: Arentine.
Dokážu vám do světa vymyslet obrovskou spoustu informací, ale jen takové, které jsem buď někde odkoukala (ať už z našeho světa, nebo z jiných příběhů, a případně to trochu přetvořit), ale většinou si hraji jenom s některými fakty, které bych mohla přetvořit, protože znám jiné možnosti. Dlouho, dlouho jsem nepracovala na fantazii vytváření jiných možností, a to právě kvůli tomu zabudovanému strachu, který už nebyl ani tak logický a neměl žádný důvod, spíš jsem si na to rutinně zvykla a už se to stalo takovou mou součástí, kterou jsem od sebe nikdy nijak neodháněla.
A je čas to změnit.
A krom tohohle se ještě vrátím na počátek odstavce. Dokážu vám stvořit něco do určité kategorie, ale jen těžko přijmu naprosto nový nápad, něco, co by vneslo například tady do blogu něco nového, třeba rozhovory s postavami či recenze na postavy. Prostě to nepatří do základních kategorií. Nebo to alespoň působí tak, že to tam na první pohled nepatří. Z toho důvodu jsem tyhle dva nápady málem vyhodila do koše. Nedokázala jsem ani pomyslet na to, že bych namalovala zátiší. Do jakého příběhu by se hodilo zátiší? Do žádného. Tak proč s tím ztrácet čas? Ale pravdou je to, že tu nejde jen o to, zda to mohu někam aplikovat. Sakra, nejsem pouze ilustrátor vlastních děl, proč prostě nepopustím uzdu fantazii a nestvořím něco random? A právě to mohu v pozdějších dobách využít. Něco takového se mi stalo dvakrát - s Lirrath a DAZEm, a ani jednou toho nelituji. Ale jindy to byly prostě fanarty, a častokrát jen suché fanarty bez nějakého pořádného nápadu. Když se takhle koukám do FB skupin a porovnávám své a cizí kresby (also, porovnávat své a cizí kresby je dost toxická činnost, není to dobré ani když jste lepší, ani když jste horší, a vysloveně bych vám chtěla zakázat to dělat), všímám si mnohem větší živosti a nápaditosti u ostatních. Proč nemůžu taky? Proč pořád jen aplikuji, proč volně netvořím? Naprosto, naprosto volně? Proč se nemůžu osvobodit od toho, co existuje - ať už tvořené cizími dlaněmi, nebo mou vlastní myslí -, na chvíli to vyhnat z hlavy a stvořit něco úplně nového? Proč se udržuji na striktně konkrétních věcech, na fanartech? Jistě, chci, aby to povytáhlo mé kresby dál díky tomu, že bych kreslila či malovala něco populárního, co lidé znají a mají rádi, ale proč jsem kvůli tomu odřízla velkou část kreativity samotné? Pořád kreslím jen fanarty. A v mých fanartech není už tolik podstatné to slovo ART, jako spíš to slovo FAN. A já chci zapojit do své tvorby více ART, a dát tomu jen lehký nádech té funkčnosti v příbězích, ne naopak.
Je možné, že podle někoho bych mohla chtít až moc. Jediné, co opravdu chci, je zlepšovat se; nespokojit se na plné čáře a stále hledat, co na sobě můžu zlepšit. Protože pokud bych se dostala do takového bodu naprosté spokojenosti, brzy mě to přestane kompletně bavit.
Jaký je teď v tomhle tvůj cíl?
Chci se zase podívat na věc a vidět v ní něco nového. Ne jen sedět a snažit se využít nápad, a pokud jej využít nejde, vnímat ho jako ztrátu času a zbavit se ho. Dlouho jsem nenakreslila obrázek jenom proto, že to nebylo nic k nějakému příběhu, který píšu, a tudíž by to nemělo využití. Sakra Nautileen, to víš, že by to mělo využití! Jen ho prostě na první pohled nevidíš a to je chyba. Můžeš to dát na instagram a FB stránku; můžeš o tom napsat článek, můžeš udělat cokoliv! Nemusíš postavu nutně využít do příběhu jen proto, žes ji nakreslila/navrhla. Klidně si tyhle detaily nech na potom, teď prostě tvoř. Nehledej v tom systém, kam bys to mohla zařadit, prostě nech kreativitě volný proud a vytvářej něco, co může působit naprosto cize, co se nikam hodit zpočátku nemusí; tvoje nápady a čas to nějak zařadí. Neber to jako zbytečnost.
Chci vnášet do svých projektů inovace, které jsem schopná vymyslet, ale automaticky se jim bráním, automaticky je zavrhuji. Sakra Nautileen, někoho to přeci zajímat bude. Neboj se být originální a jedinečná. Přece ti jde zrovna o tohle, ne?
Chci popustit uzdu své fantazie a nechat ji plout neznámem, ale přeci jenom ji trochu hlídat, aby se neztratila. Nechat ji jít dál, nechat ji zkoumat, objevovat a tvořit. Chci pocítit tu skutečnou představivost, ten ohromný vír nápadů, a ne jen vánek za vánkem, které přichází jen občas. Chci vidět inspiraci ve valné většině věcí, a budu si to muset ze začátku vnucovat, ale bude to pro mě mnohem efektivnější a příjemnější.
Chci se nebát. Chci se zbavit strachu ve stylu "Co na to jen lidi řeknou? Co když se jim to nebude líbit?" Tahle věc už nemá ani logický podložení, ale furt tam je, a často mi pomohlo třeba jen to, když mě v tom někdo podpořil, když mi někdo řekl, že proč by to sakra mělo vadit. Ale já se v tomhle musím naučit být samostatná, nezáviset názorem na někom jiném, nebo na názoru někoho jiného.
Chci jít dál. Zlepšovat se. Hledat chyby a opravovat je. A chci vnímat naprosto všechno. Neříct si prostě "na tohle nemám čas, mám dost nápadů," protože tahle myšlenka mě spolu s ostatními již zmíněnými doslova blokuje od vymýšlení čehokoliv nového.
Jak se proti tomu dá bojovat?
Jde tu hlavně... O vlastní přesvědčení. Člověk musí tenhle problém indikovat a následně se věnovat tomu, aby se jej zbavil. Musí najít počátek, musí najít projevy, a musí najít způsob, jak se tomu aktivně bránit.
Já na to třeba mám takový malý sketchbook. Je to ten nejlevnější sešit, který jsem sehnala, akorát je vložen do mnou upraveného obalu. Obal mohu tak kdykoliv sundat a věnovat jej prázdnému sešitu.
Avšak do tohoto sketchbooku se snažím zaznamenávat vážně všechno, na co moje mysl jen přijde, co jen moje mysl vytvoří. Ať už to působí jako kravina. Ať už se to nikam nehodí. Je to využitelný materiál a já se musím naučit si jej zaznamenávat a následně se nebát jej využít. Ať je toho klidně kvanta. Třeba mnohé věci nikdy nevyužiju, třeba se k nim dostanu až později, ale vždycky je dobré je tam někde mít.
