Zima... No prostě zima!

Už dlouhou dobu jsem nenavštívila babiččinu chatu v Jizerských horách, kde jsem zpola prakticky vyrůstala. A proto jsem se rozhodla pár prázdninových dní vedle bazénu trochu oželet, opustit své vymazlené postavy ve WoWku, vzít si knížky a desky na kreslení a spolu se sestrou nasednout na autobus a zamířit přímo do Liberce.

Chci říct, nacpala jsem kufr k prasknutí, ségra taky a ještě jsme musely vzít batoh. Ay :D

Řekněme to tak, že už jenom příjezd byl komplikovanější, než jsem čekala - přeci jen jsem takhle daleko jela autobusem poprvé, a tak jsem z toho měla trochu nervy, ale neměla jsem se čeho bát, autobus měl poslední zastávku právě tam, kde jsme měly vystoupit.

A právě se nám povedlo vylézt z busu o zastávku dříve a nějakou chvíli jsme se tedy museli nahánět po jednom náměstí s dědou, který na nás měl čekat na nádraží. No, zkuste si mě vypustit v místě, kde to neznám. Prostě bomba. :D

Naštěstí se nám povedlo dědu najít a ten nás odvezl autem, které čekalo na parkovišti, do nedaleké obce, ve které se jeho a mé babičky chata - tedy spíše penzion - nachází.

Tak, to by bylo k okecávání příjezdu :D

Musím říct, že tam byla vážně zima - nic, na co bych tady v nížině byla zvyklá, co si budem povídat. Zatímco v teplíčku doma mohu vysedávat celý den vedle bazénu a každou chvíli se v něm smáčet, na horách jsem do koupaliště vlezla za celých šest dní pouze dvakrát - ve stejný den a stejnou hodinu.

Ta voda byla ledová natolik, že se moje sestra nedokázala ponořit hlouběji, než po stehna.

Bohužel, většinu dní nám tam ještě ke všemu pršelo a oblohu křižovaly blesky, takže jsme nejen seděly já i ségra zavřené doma, ale navíc jsme v zájmu bezpečí již třetího routeru vypínali Wi-Fi. Předchozí dva totiž prý taktéž zničila bouřka.

Avšak ani na sychravé počasí si nestěžuji - já a sestra jsme si udělaly procházku po svahu, na kterém jsem kdysi lyžovala, prošly jsme cesty, kterými jsem kráčela jako malá, pak jsme dvakrát došli i na houby a vraceli se s pěknými úlovky (přestože houby nejím - prostě mě baví je sbírat, když na to přijde :D) a když už se venku nedalo být, seděly jsme na gaučích v bezprostřední blízkosti Wi-Fi routeru, zabalené do deky. Samozřejmě, jak už jsem zmiňovala, pokud W-Fi vůbec byla zapnutá.

A s radostí mohu oznámit, že při těchto hodinách strávených v dece a s mobilem v ruce jsem se pustila do něčeho, co jsem mnohdy odkládala na neurčito anebo to jednoduše flinkala.

Vážení, znovu jsem začala psát.

Donedávna jsem tvořila nápady a spletité sítě příběhů, jejich spojitosti či odlišnosti, hlavní postavy a zápletky, a přestože to všechno je sice pěkné a kreativní, ještě jsem nic nenapsala.

Avšak nyní jsem otevřela Wattpad, přes který se mi lépe píší příběhy, než na administracích blogů, které už mám za sebou, na ten jsem přesunula všechny kapitoly všech příběhů, které tu připravuji, a následně se pustila do psaní.

Ono to šlo docela dobře.

Začala jsem psát dokonce i něco nového - bude se jednat o dost krátký příběh určený k tomu, aby se mé bláznivé myšlenky nějak vyblbnuly. A zkusila jsem si k psaní pustit nějaké písničky. Doposud jsem si myslela, že napsat příběh za poslechu hudby je čistě nemožné a že lidé, kteří toto dokáží - a že takových je ve FB skupinách o Wattpadu požehnaně - jsou mimozemšťani s nadlidskými schopnostmi. Jenže poté, co jsem rozepsala tento příběh, jako kdyby to za doprovodu muziky šlo úplně samo. Za těchto šest dní jsem z toho napsala prolog a šest kapitol, z nichž každá obsahuje okolo sedmi set slov.

Podobný výkon u mě byl spatřen před Vánoci, kdy jsem se snažila rychlostí světla napsat vánoční díl MoC o přibližně třech a půl tisících slovech. Rekord všech rekordů :'D

Když je řeč o Masters of Cyberspace, povedlo se mi přesvědčit sebe a spoluautorky k velmi důležité věci, a nyní bych vám ji ráda vysvětlila.

Když jsme s MoC začaly, nenapadlo nás, že by bylo obtížné psát něco z pohledu hackera. To však nemuselo být tak složité, protože v původní verzi šlo o fanfikci na Creepypastu a právě tyto hororové potvory by si pro Next Chairs došly dříve, než bych musela nějak pořádně rozepisovat hackování.

Pak jsme se ale rozhodly odstranit z příběhu Creepypastu a problém byl na světě. Nejprve šlo o novou zápletku.

A mně došlo, že tohle prostě tak snadné už nebude a že by vůbec byl vrchol, kdybych použila ty upravené staré verze prvních 14 dílů.

Takže jsem upravila zápletku ještě jednou a rozhodla se pro jedno - přepsat příběh, udělat z něj něco zcela jiného.

Už zase. Já vím, já vím, dělám to skoro u všeho. A kdo to vlastně řeší? Prostě se snažím dotáhnout věci k uspokojivým výsledkům a mít z nich radost.

Takže se připravte na tuhle změnu. Navíc, starý prolog MoC neplnil vůbec svou funkci a když se na to zdálky koukám, ani otevření děje nestálo za moc. :D

A také - bude to mít nový název! Zatím jsme ale vymyslely jen ❝School cringe❞ a to fakt jako název pro tohle nedám xD

Forever With Us se také dočkalo dalšího dílu a mého znovuzrozeného nadšení do psaní, ačkoliv ještě nic nepublikuji - to kvůli možnosti, že bych zase všechno chtěla přepsat :D

Guardians nově pochytávají plno a plno dalších nápadů a bojím se, že to bude brzy sakra sakra roztáhlé. A to i přes fakt, že nemám dopsaný zatím ani šestý díl :D Každopádně nápadů mám mnoho a vy se můžete jen těšit! :3

Takže místo článku o cestě na hory tu máme aktualizaci, jednoduché novinky, které jsem potřebovala sdělit. Doufám, že mě tohle nadšení do psaní brzy neopustí a já mezitím stihnu dopsat alespoň nějaké příběhy. 

A doufám, že vás zaujmou ^w^